Kojení je normální. Nebo?

Jenže za vydatným světlem bývá stejně vydatný stín. Velké jasno může být až oslňující, oslepující. 

A tak se stalo, že jsem se vůbec nebála porodu. Proč taky? Přece je to zcela při-rozená lidská zkušenost. Domluvila jsem se s komunitní porodní asistentkou na doprovodu a dál nechala vše na osudu. Nebála jsem se, ale ani zrovna dvakrát nezajímala. Musela jsem dojít velmi hlubokému sebepoznání. Ten mi první porod bezpochyby přinesl :-) Jeho posledních 15 minut se událo v porodnici, pomalu za kovbojských výstřelů, a my šli hned zase zpátky domů. 

Z čeho jsem nicméně obavy měla a o čem chci vlastně dnes napsat pár slov, bylo kojení.

Kdesi jsem nafasovala jakési brožury o správných polohách, správném přisátí, správných intervalech a správné stravě. Postupně se ve mně přihlásil o slovo vnitřní pocit, že kojení, narozdíl od porodu a jiné péče o dítě ( :D ), je velmi komplikovaná záležitost s množstvím proměnných, které je třeba zakalkulovat a zpracovat a pak doufat v nejistý výsledek. Ze všeho nejděsivější mi však připadala představa toho pocitu - kojit. Je to hodně zvláštní, panebože moje prsa, někde, kde nějak pocitově být nemají. Jakože nějaká moje vnitřní tekutina ze mě poteče přímo do pusy miminku?! Divný! Vlastně docela hnusný!

No nic, nakonec jsem vždy došla k tomu, že vše budu případně řešit postupně, tak, jak to bude přicházet. Ono se to nějak... A šla na besedu o látkových plenách, protože, upřímně, jsem měla pocit, že na to potřebuju alespoň semestr na VŠ (toho času studující dva Mgr. obory). 

Ne, nenapadlo mě kontaktovat laktační poradkyni (je rok 2015, kdo to je?!) a zřejmě by mi přišlo příliš, zkrátka příliš, nějakou před porodem (nebo po něm) kontaktovat. To nějak dám. Ne?

Když jsem pak pozorovala dětskou sestru v oné porodnici, jak CPE hlavu mého uzlíčku štěstí a neustávajícího údivu k mému prsu a zároveň od něj odstrkuje moji vlastní ruku, říkám si, tybrďo, to se jenom potvrzuje, jak složité to je. Prásk! Klaplo víko odpadkového koše, kam odlétly moje mateřské kompetence spolu s dalším nepotřebným biologickým materiálem. No, tak jdeme domů, tam se to nějak, říkám si, a "má" porodní asistentka, stále při nás, už taky doufá nahlas. 

Doma všichni spí - můj chrabrý muž (holt nemocniční ostré lokty), má tichá porodní asistentka, mé malinké dítě. Já stále v košili po mužově dědečkovi, miminko nahaté na mě, ve spánku se kojí. Klid. Ticho. Takhle to má být, takhle je to správně, říkám si tentokrát. Kojení se daří a hele - není to vůbec divné, ani nechutné. Cítím obrovskou radost, že to jde, že to umíme. I PA to říkala. To by byl hezký konec, že jo ;) 

No bohužel... Asi třetí den po porodu to vlastně teprve začalo. Ta bolest. Kdy se kroutí palce u nohou. Bradavky s ragádami, přisátí snad bolestivější než porod a já nevím, co se děje. Všechno mi připadá SPRÁVNĚ. Kontroluju to slavné přisátí, polohy, bla... U pediatra nepípnu, protože červený nápis "alternativní rodička" mi vzal veškerou chuť sdílet se zdravotníky slova navíc. Takže čekám. A větrám. Ono se to nějak, říkám si zase. A tak se stalo, že jsem si poplakala, hodně a hodně, přiznala si zklamání, smutek, svoje vlastní stíny. Ten strach z kojení. Ten strach z nekojení. A už bude konec psaní, protože: bolest sama odešla. A v souvislosti s kojením se nikdy nevrátila. A vlastně je to momentálně to nejsnazší, to nejpřirozenější, co v mateřství mám, bez poloh, kontroly přisátí, výživy, intervalů... Kojení je (pro mě) normální. Stejně přirozené jako porod, blízkost matky a dítěte a tak dál, proto apriori nemůže mít výhody oproti umělému mléku, které je na místě, když se někde na cestě ke kojení udál deficit (a věř mi, to úplně chápu). Ale je výhodné pro ženu i dítě. To je jasná věc :-) 

Každá máme jiné strachy, jinak projevené. Můj strach spolu se stresem se projevil zdánlivě se zpožděním, ale v pravou chvíli. Protože šestinedělí bývá těžké, tím pádem však velkou příležitostí k uvědomění, propuštění a odpuštění bolestí, ať už našich "dospělých", nebo těch "dětských". 

A tak chci sdělit, nepodceňuj strach, dovol si ho procítit, a hlavně - nemusíš být na něj sama. Dej vědět.